Praha 16. květen 1945. Prezident ČSR dr. Edvard Beneš spolu s chotí Hanou projíždí ulicemi, ve kterých ještě před pár dny tekla poslední krev druhé světové války. Oblečen ve vojenské uniformě spokojeně salutuje davům. Jeden z hlavních pilířů našeho protinacistického odboje. Lidé stojící po obou stranách ulice jásají, v Benešovi vidí symbol první masarykovské republiky, mnozí se jistojistě těší na nadcházející dny, kdy se vše po více jak šesti letech vrátí k normálu, kdy všichni opět začnou pracovat pro svou republiku v srdci Evropy. Již nejsou dělníky Třetí říše v protektorátu Böhmen und Mähren. Někteří z nich možná vzpomínají na vyprávění svých otců a dědů o 28. říjnu roku 1918. Tehdy začala práce pro první republiku, konec Rakousko-Uherska, kdy kvalitní české zboží mizelo bez náhrady kdoví kde. Baťa, ČKD, Škoda, Jawa, Tatra, české sklo, bižuterie a mnohé jiné produkty a firmy si vybojovaly své místo na slunci v rámci zavedeného evropského či dokonce světového hospodářského trhu. Českým nadějím a plánům se však postavila do cesty celosvětová německá invaze. Češi zase pracovali pro cizí pány, drtivá většina mlčky skloněna pod nacistickými důtkami… Teď je však útlaku konec, po dlouhé době bude svět mluvit o Češích, o jejich rukou, o jejich nápadech. S takovými myšlenkami, plnými nadějí, se lidé rozcházejí domů. Cestou si jistě mnozí s hrdostí dívají na červenomodrobílé prapory československé republiky. Hned vedle visí rudý prapor osvoboditelů se zlatým srpem a kladivem. Srdcem se převalí vlna vděčnosti. Čest a sláva Rudé armádě, ať žije Sovětský svaz… Donedávna vedle našich praporů visely hrůzu nahánějící vlajky s hákovým křížem… Zvláštní a mrazivá symbolika, na kterou si mnozí za pár let vzpomenou…

Sdílí nadšení národa i tvůrci naší nejvyšší politiky? Přejí si všichni alespoň částečný návrat do masarykovské doby, kterou lze podle mého názoru označit za jeden z vrcholů českého národa? Z dalšího vývoje událostí je patrno, že minimálně jedna skupina lidí má o poválečném uspořádání Československa docela jinou představu. Čeští komunisté, za první republiky celkem bezvýznamná politická síla, teď začínají zvedat hlavu. Nemůžeme se jim divit,v ruce mají dva silné trumfy. Podstatnou část území ČSR osvobozenou vítěznou Rudou armádou a Kreml. Osud začal přát tehdejší extrémní levici již v září 1938, kdy se západní mocnosti za cenu celosvětového míru odvrátily od ČSR. I přes to, že naše exilová vláda sídlila v Londýně, orientoval se exilový prezident Beneš zřejmě čím dál tím více na Východ. Mnichovská zrada pálila i po letech… Jedním z důkazů pro toto tvrzení je československo – sovětská spojenecká smlouva z 12. prosince 1943. Obsahovala sice články o vzájemném nevměšování se do vnitřních záležitostí, ale víme že Stalin nikdy nedělal nic bezúčelně a že papír toho snese hodně. Samozřejmě by mohl někdo namítat, že touto smlouvou se Beneš Sovětskému svazu přece nijak otevřeně nevnucoval. Musíme si ale uvědomit smutnou skutečnost, že tak malá země jako Československo si vždy musela hledat nějakého ochránce, který by případně pomohl jak na poli politickém tak válečném. Západ jak již bylo řečeno zklamal, a tak důvěru dostal Východ… Benešova slabost pro srp a kladivo je patrná i z tzv. Benešových dekretů, které sice vznikaly již od roku 1940 na anglické půdě, ale ty co snad nejvíce ovlivnily životy dalších generací vycházely z tzv. Košického vládního programu z 5. dubna roku 1945. Znárodnění, Revoluční národní výbory, klíčová ministerstva v rukou komunistů a často se objevující neurčitý pojem lid, který najednou získává ohromnou moc. De facto nad vším. Dekrety prezidenta republiky z tohoto období jsou nejenom důkazem Benešovy víry v lepší, nebo spíš dobré socialistické zítřky, ale i pečlivě promyšlených nekompromisních plánů našich komunistů na absolutní převzetí moci. Vše pod taktovkou Kremlu.

Květen 1946. Zhruba rok po osvobození volí 40 % národa Komunistickou stranu Československa. Můžeme všem těm voličům, kteří v na dlouho dobu posledních více méně demokratických volbách volili „rudou šanci“? Můžeme je činit alespoň částečně odpovědnými za následující události? Myslím si, že ne. Musíme si uvědomit, že na volání komunistů lidé slyšeli z mnoha v té době velmi pádných důvodů. V poválečné bídě slibovali práci a všeho dost pro každého, neustále se oháněli rozvinutým a bohatým Sovětským svazem. Dalším magnetem na hlasy voličů byla Rudá armáda, která zbavila ČSR nacistického břemene. (Na Pattonovu 3. armádu v západních Čechách samozřejmě neupozorňovali.) To vše se na válkou zdecimované a důvěřivé obyvatelstvo sypalo ze všech stran, na pracovištích se objevily první rudé transparenty. Nelze se tedy ničemu divit, když po volbách stojí v čele vlády první komunistický premiér Klement Gottwald. I přes vážné srdeční onemocnění má tento vyučený truhlář ještě vyšší ambice a pokračuje ve vysoké hře. Kreml si to tak přeje. Výhra je vysoká, vítěz bere vše… Ale jen opatrně, opatrně. Mnozí lidé ještě nezapomněli na první republiku. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka je stále pojmem a jeho pomníky pořád zdobí mnoho českých měst a vesnic. Jeho syn Jan je ministrem zahraničí současné vlády a na Hradě vládne jeden z nejlepších „žáků“ TGM dr. Edvard Beneš. Opatrně, po kapkách však kane rudý jed do moře dělnictva. Pomalu si ta masa zpocených těl díky ohnivým projevům Klementa Gottwalda a jeho věrných uvědomuje svoji sílu. Dříve neotřesitelné autority vysoké politiky ji brzo pocítí.

Přichází únor 1948, nátlak na prezidenta Beneše se stupňuje. Jak se to jen mohlo stát? Jeden z největších pomocníků z jara 45 před ním stojí s požadavkem na odvolání tzv. „reakčních“ ministrů z vlády ČSR. Beneš náhle stojí téměř osamocen. S hrstkou věrných proti Gottwaldovi a jeho nespokojenému dělnictvu. Generální stávka, v konečném důsledku je možná i občanská válka. To vše s kamennou tváří oznamuje užaslému a lehce otřesenému Benešovi. Ten je však zkušeným diplomatem a prozatím úspěšně vzdoruje. Bohužel však uplatňuje prvorepublikové čestné jednání a opravdovou snahu problém rozumně řešit. Gottwald si však osvojil nové praktiky typu „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Kompromis není možný, jeho zájmy musí prosazeny za každou cenu. Moskva si to přeje. Neštítí se ničeho. Jeho nátlak nepolevuje ba naopak. Jeho noční návštěvy plné vyhrožování a psychického nátlaku tolik připomínají naléhání francouzského a anglického velvyslance z noci 21.září 1938, kdy měl Beneš přijmout Hitlerovy požadavky na české pohraničí. Zarážející a mnohé napovídající podobnost… Stejně jako tehdy Beneš zatím odolává. Jeho zdraví však není pevné jako jeho vůle a zrazuje jej. A Gottwald útočí a útočí… Středa 25. února 1948 je rozhodující. Komunistický premiér se má na 16. hodinu dostavit na Hrad. Na začátku audience je prezident pevně rozhodnut nepodepsat. Bohužel již kolem páté Klement Gottwald oznamuje čtvrt milionovému davu na Staroměstském náměstí, že se právě vrátil z Hradu a že pan prezident souhlasil… Zamlčel ovšem způsoby, kterými dr. Beneše zlomil. Rudá armáda na hranicích, lidové milice, občanská válka, seznamy lidí, kteří budou okamžitě zatčeni jestliže nepodepíše. Pod tíhou těchto surových argumentů a v důsledku nemoci a psychického vyčerpání upadá dr. Beneš do bezvědomí. Je kříšen povzbuzující injekcí stejně jako dr. Emil Hácha v noci ze 14. na 15. března 1939…

Je logické, že podstatná část národa propuká v bouřlivé nadšení. To co jim KSČ slibuje zní jako rajská hudba. Více spravedlnosti, rovnosti! Pryč s vládnoucí vrstvou,pryč s boháči, dost bylo útlaku, lid si dokáže vládnout sám!

Beneš se svými věrnými však bojuje dál. Bohužel kromě nich jsou všichni odpůrci komunistů spíše pasivní. Zřejmě převažuje názor, že nakonec vše dobře dopadne. Jedině budoucí inteligence národa, vysokoškolští studenti otevřeně vyjadřují svou podporu prezidentu republiky, svou podporu pro demokracii. Tři tisíce studentů jsou však rozháněny esenbáky a milicemi. Také Sokolové se hlásí k prezidentu Benešovi. Na všesokolském sletu na počátku července 1948 mu pochodující šiky sokolstva provolávají slávu a hrdě odvracejí hlavy od vládní tribuny, na níž trůní Gottwald. Je jisté, že i další skupiny národa jako například podstatná část důstojnického sboru či příslušníci inteligence nesouhlasily s komunistickým pučem, ale otevřeně nevystoupil nikdo. Komunistický stroj na likvidaci všech odpůrců se teprve teď pořádně rozjel. Díky své dokonalosti se dá přirovnat pouze k nacistickému teroru za heydrichiády. Jan Masaryk je nalezen 10. března na nádvoří Černínského paláce. Vražda? Sebevražda? Dosud přesvědčivě nevysvětleno. Jeho pohřeb se stává symbolem vazeb podstatné části českého národa k masarykovskému odkazu. Pan prezident dr. Edvard Beneš podává 7.června demisi. V rozmezí 10 let dvakrát zrazen svými spojenci. Z Východu i Západu. Jeho jméno se pro mnohé stane symbolem zbabělosti českého národa. Najdou se tací, kteří při své omezenosti a malosti najdou odvahu plivnout na jeho památku. Dvakrát se dr. Edvard Beneš pokusil vzdorovat lavině světového dění. Vždy téměř osamocen a s těmi nejlepšími úmysly. Pokaždé byly okolnosti silnější než on. Podvolil se. Jaké myšlenky asi táhly jeho velkou myslí, když odcházel poražen z ringu světové politiky? Jak by jste se zachovali vy? Co kdyby se vzepřel? Ubránili bychom se v roce 1938? S nedobudovaným systémem jinak dokonalého pohraničního opevnění proti tehdy nejlepší armádě světa? Podívejme se na Polsko… A co o 10 let později? Dnes by možná Benešovi jeho kritikové vytýkali zbytečné ztráty na životech z pohraničních bojů a krvavou lázeň občanské války, k jejímuž rozpoutání byli komunisté v krajním případě bezesporu odhodláni… Buďme opatrní v hodnocení dějin! S podlomeným zdravím, duševně zcela na dně se stáhl do Sezimova Ústí. Podle pamětníků zestárl o dvacet let, pohyby loutky, ponížen… Někteří jeho přátelé uprchli na Západ a obviňují jej ze zrady. Někteří ze západních politiků ovšem uvažují o únosu Edvarda Beneše a o jeho zapojení do právě začínajících bojů Studené války. Beneš je však velmi vážně nemocen a transport by nemusel přežít. Kromě toho si komunisté uvědomují jeho důležitost a bedlivě jej hlídají. Byl by jim těžkým protivníkem… Znechucen posledními měsíci umírá dr. Edvard Beneš, prezident Budovatel 3. září 1948. Jeho hrob v Sezimově Ústí se stává poutním místem stejně jako hrob TGM. Návštěva těchto míst je na příštích 40 let trestná.

Jakmile dvě největší prvorepublikové ikony zmizí z politické scény, stávají se komunisté naprostými pány. Vše co připomíná staré pořádky musí zmizet. Režim tvrdě prosazuje změny ve všech sférách lidského života. Od útlého věku jsou všichni vychovávání k naprosté oddanosti Straně a SSSR. Všude prázdná hesla o míru pokroku a jednotě… Mnohým se zhroutil svět. Zástupci téměř všech vrstev obyvatelstva opouští republiku nakaženou rudým morem. Začíná 40 let vlády jedné strany, napříč Evropou padá se zlověstným rachotem Churchillova železná opona. Začíná studená válka. Jména pro režim nepohodlných osob jsou zapomenuta. Hrdinské činy vojáků ze západní fronty jsou vymazány z podvědomí národa. Prozápadní myšlenky jsou kacířské, upírejte svůj zrak na Východ! Tam vychází nové slunce, tam je počátek nového šťastnějšího období lidstva… Jedině tam… Na dlouhých 40 let.

Michal Poláček, 19 let, třída 4. A