Když život visí na vlásku                                                                    Tomáš Kremr 23.4.2008

Ne zas tak daleko, co?

             Apokalypsa fascinuje člověka zřejmě už od dob, kdy historie světa visela ve vzduchoprázdnu nekonečného vesmíru. Jistě, přeháním, ale z pohledu člověka, který se aspoň trochu orientuje v obvyklých problematikách jako „mám si vzít tyhle ponožky“ nebo „matika je vopruz“  to tak opravdu vypadá. Každá správná sci-fi je „jen“ pouhou slátaninou post-apokalyptických příběhů, kde se hlavní role ujímají degenerované zrůdy, zmutovaní lidé a geneticky upravené bytosti. Filmy jako Válka světů, Den poté či Invaze prakticky těží ze všech možných katastrof. Jinak tomu ani není např. u seriálu Heroes, kde jsou normální lidé obdařeni zvláštními schopnostmi, se kterými musí zabránit výbuchu atomového člověka a rozšíření zhoubného viru. Jde svým způsobem o fantasmagorie, ale, a to je nejdůležitější, diváky to baví a kasy se plní. Ale většina fanoušků podobných počinů si možná neuvědomuje, že jsme k zániku téměř předurčeni. Vzdejme se jen na chvíli ochranitelských myšlenek, které nikam nevedou a postavme se všichni problému čelem. Nemyslím, že je důležité informovat svět o něčem, co každý ví a o čem ho informují denní tisk a televizní zpravodajství. Žádné jaderné zbraně, tání ledovců, přemnožení lidí, problémy s nerostnými zásobami, ptačí chřipky a možné nálety komet a asteroidů. Jde mi o něco mnohem aktuálnějšího. Kdysi dávno žil byl jeden národ. A ten národ nejenže sestavil nejpřesnější kalendář na světě a zabýval se matematickými operacemi, které by možná nepochopil ani proděkan matematicko-fyzikální fakulty Yaleské univerzity, ale předpověděl i jednoho krásného dne zánik všeho živého. Držte si klobouky, posaďte se, teď to přijde…V roce 2012 naši zemi postihne neznámá katastrofa monstrózních rozměrů, která smete vše živé z povrchu a jen s obrovskou dávkou optimismu můžeme spekulovat o nějakých pětihorách. Zabývejme se otázkou, zdali je to právě onen virus, asteroidy anebo jaderné zbraně. Je možná namístě poznamenat, že „zkázotvorné něco“ je možná již nyní mezi námi a čeká na svoji chvíli. Ptačí chřipka je pouhým nachlazením. Výbuch Černobylu je zatím jen maličkým šrámem, který čas zahojí. Nemluvě o kamíncích, kterým je jedno jestli váš dům stojí právě tam, kde stojí, a které prostě přiletí. Spadnou a nezeptají se, co jste dělali v létě. Roztají ledovce? No aspoň si zaplaveme, no. Mayové s námi asi mají vyšší úmysly. Podle všech starověkých výpočtů to vypadá, že vymřeme tak jak tak, a proto už bychom měli začít rozesílat e-maily, ve kterých se všem za vše omlouváme a slibujeme, že „na Vás nikdy nezapomenu“. Ty zdánlivě nemožné filmy se nezdají až tak nemožnými. Ale……každé tvrzení má nějaké ale. Co když se téměř neomylní Mayové spletli a my se ničeho nemusíme bát? Co když šlo jen o planý poplach? Co když je celé tohle „varování“ jen jedním z tisíce dalších pitomostí, kterým věří příslušníci podivných sekt? Je na každém, jak k tomu nahlédne. Já osobně doufám, že o tom Hollywood natočí další kasovní trhák a zůstane opravdu jen u něj. Ale jestli ne, dejte mi někdo vědět ještě dřív, než se začnu stresovat z maturity… Žít a zemřít nebo se naučit a zemřít až potom? Má volba je jasná…