Gymnázium Bučovice

Přeskočit na obsah

Vyškovský cedník 2007

Vydáno dne 04. 04. 2008 (3115 přečtení)

     Společnost Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Vyškov ve spolupráci s Knihovnou Karla Dvořáčka vyhlásila literární soutěž Vyškovský cedník 2007. Z filmu Forrest Gump bylo vybráno motto soutěže : Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl.
Naši mladí literáti promýšleli, sedli a napsali, do 11. ledna 2008 odeslali a 28. března byli pozváni na slavnostní vyhodnocení. Z 60 prací přivezli právě oni dvě ocenění - Veronika Gecová, studentka 1.A, 3. místo a čestné uznání Tomáš Loucký ze třídy 3. A. Jejich práce si můžete přečíst po rozbalení článku. Oběma patří samozřejmě gratulace a taky poděkování za velmi úspěšnou reprezentaci Gymnázia Bučovice.
Mgr. Bronislava Handrlová, vyučující českého jazyka

                                                                                                                                                                                                                 T.Loucký

 

Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl

 (Z filmu Forrest Gump)

 

 

Dvacka

        

„Dneska jsem na zemi našel dvacku,“ oznámil Pavel Hrozný svému kamarádovi Petrovi, kterého právě potkal. Oba bydleli nebydleli v jedné pražské čtvrti. I přesto, že byli bezdomovci, Pavel stále věřil, že se stane milionářem. Měl velice rád kovové mince. V kapse nosil všechny mince od padesátikoruny až po starý pětihaléř. Vyhledával místa, kde se zrovna nikdo nenacházel, hlavně z jeho kamarádů bezdomovců, a všechny mince si vyskládal vedle sebe od nejmenší po největší (nebo od největší po nejmenší) a prohlížel si je, aby mu je nikdo nemohl ukrást. I když byl ve velké hladové krizi, minci „z postupky“ nikdy nevydal.

            Petr a Pavel přišli k místu, kde bydleli a kde kolem ohýnku seděli jejich kamarádi. „Pavel našel dvacku,“ pověděl všem Petr. U některých přísedících to vyvolalo závistivý úšklebek. „A co, Pavle, stále věříš, že se staneš milionářem?“ někdo z nich zvolal a všichni se začali smát. „Však já jím budu, ještě uvidíte,“ odsekl Pavel. Takovéhle řeči, které říkaly, že by něco neměl dokázat, měl ze všech rád nejmíň. Sebral se a od ohně odešel.

            Vešel do supermarketu, kde si za svou dnešní nalezenou dvacetikorunu koupil chleba. Za pokladnou, u které platil, seděl Jindra Novák. Jindra dvacetikorunu přijal a Pavlovi vrátil nějaké drobné. Jindrovi bylo něco přes dvacet let a za pokladnou pracoval rok. Velice moc se zajímal o druhou světovou válku, doslova jí byl posedlý. Neustále sledoval válečné filmy a jezdil po různých válečných srazech. Objednával si i staré uniformy a zbraně. Jeho koníček ho velice vyčerpával, dostával ho na mizinu i do dluhů. Tak tak sháněl peníze na zaplacení nájmu a často si nekupoval ani jídlo.

            Dvacetikoruna ležela v pokladně asi pět minut, než ji Jindra při vracení peněz dal červenovlasé paní Zdeně Kuchařové. Paní Zdena byla silně věřící. Její víra jí říkala i to, že spát musí chodit úplně čistá. K její smůle se jí velice líbily červené vlasy. Každé dopoledne chodívala do kadeřnictví na obarvení vlasů načerveno a každý večer chodívala do kadeřnictví na odbarvení vlasů, aby nechodila spát s poskvrněnou hlavou, nýbrž čistá.

            Paní Zdena přišla na poštu. Za časopis zaplatila dvacetikorunou. Za přepážkou pracovala starší paní Petra Slepičková. Paní Petra se snažila angažovat v různých politických děních, i když to u ní asi nemělo smysl. Byla členkou jedné politické strany, ale při volbách dala hlasy zástupcům strany jiné. Na otázku: „Proč jsi dala hlas tamté straně, když jsi členkou té?“ odpověděla, že jí tamta strana řekla, ať jim dá hlas, a tak jim ho dala.

            Na poštu si přišel koupit noviny pan Ondřej Matějíček. Za noviny, které stály jedenáct padesát, platil tisícikorunou. Paní Zdena mu vrátila. Mezi vrácenými penězi byla i dvacetikoruna. Pan Ondřej vlastnil firmu, která mu vynášela miliony. Z prodavačů si dělával legraci. Třeba přišel do obchodu, koupil si jen lízátko za čtyři koruny a platil tisícikorunou. Smál se, když viděl, jak prodavači nebo prodavačky hledají a přepočítávají na vrácení. Platil pouze velkými penězi. Všechny drobné si schovával, a až jich měl dostatek, koupil si nějakou elektroniku za padesát tisíc korun a zaplatil pouze těmi schovávanými drobnými.

Když jednou pan Ondřej platil za zboží v obchodě s elektronikou, mezi penězi byla i dvacetikoruna. Peníze přijímal asi třicetiletý pan Michal Vaněk, který byl z přepočítávání peněz zmatený. Pan Michal hrával šachy a luštil sudoku. Také rád četl knihy, ale trochu jinak než ostatní. Nečetl knihy od počáteční strany po konečnou, ale od konečné po počáteční. Prý to velice zlepšuje a posilňuje myšlení, říkával. Když u přepážky nebyl žádný zákazník, četl si.

Dvacetikoruna ležela v pokladně poměrně dlouho. Když se u přepážky objevil Karel Soldán, pan Michal se blížil ke konci knihy, zrovna otáčel z dvanácté strany na jedenáctou. Pan Michal vrátil Karlovi dvacetikorunu za zakoupení sluchátek.

Karlovi bylo patnáct let a bydlel ve vesnici. Jelikož pocházel z bohaté rodiny, nevážil si peněz. Každé všední ráno vystupoval s kamarádem na kopec na vlakové nádraží. Vlak je odvážel do školy. Po cestě si Karel zkontroloval, jestli má vlakovou jízdenku. V peněžence si všiml i dvacetikoruny a zahodil ji do vysoké trávy.  „Co blbneš?“ zeptal se ho kamarád. „Vždyť to byla jenom dvacka,“ odpověděl Karel. Kamarád zavrtěl hlavou a pokračovali.

Dvacetikoruna ležela ve vysoké trávě nebo pokryta sněhem několik let. Potom pozemek, na kterém ležela, někdo koupil a rozhodl se zde postavit dům. Nejprve si na úklid pozemku najal Františka Zouvala. Pan František pomáhal při vesnických pracích. Vše zkoumal a byl až příliš pečlivý. Vysokou trávu na pozemku nejprve sťal kosou. Potom trávu posekal sekačkou, ale ne tak, aby ji přejel jednou jako ostatní, ale rovnou čtyřikrát. Při první jízdě nastavil sekačku na nejvyšší možnou výšku. Při každé nové jízdě nástavec sekačky o jeden stupeň snížil, než docílil výšky požadované majitelem. Nakonec ještě František zkontroloval, jestli není nějaká travička vyšší než ostatní a přitom zvolal: „Jé, dvacka.“ Sehnul se pro ni a dal ji do kapsy. Doma si ji pak prohlížel a všiml si na ní věci, které si předchozí majitelé nevšimli. Na zadní straně mince kolem lva mělo být napsáno Česká republika, bylo tam však napsáno Čseká republika.

Pan František zajel za odborníkem přes mince panem Martinem Strakou. Pan Martin nabídl panu Františkovi za vadnou minci deset tisíc korun. Pan František souhlasil a dohodnutou sumu na místě dostal.

Zanedlouho dal pan Martin dvacetikorunu do dražby. Vyvolávací cena byla sto sedmdesát tisíc korun. Zájem o minci měli pánové s čísly čtyři a dvanáct. Cena dvacetikorunové mince už vystoupala na dvě stě padesát tisíc korun.

„Číslo dvanáct, dvě stě šedesát tisíc poprvé,“ vyvolával licitátor.

„Číslo čtyři, dvě stě sedmdesát tisíc poprvé.“

„Číslo dvanáct, dvě stě osmdesát tisíc poprvé, podruhé.“

„Číslo čtyři, dvě stě devadesát tisíc poprvé.“

Pan číslo dvanáct opět zdvihl ruku. „Číslo dvanáct, tři sta tisíc poprvé, podruhé, potřetí. Prodáno.“ Licitátor odklepl minci panu číslo dvanáct za tři sta tisíc korun.

            Po ukončení dražby musel ještě pan s číslem dvanáct podepsat formulář o převzetí. Podepsal se. V kolonce pro podpis licitanta (nynějšího majitele) věci číslo 14 (dvacetikoruny) stálo jméno Pavel Hrozný.

 

Veronika Gecová

 

Mrazivá pomsta

 

Nicol

 

Crrr! Bezostyšně mě probudí otravný zvuk budíku. Nenamáhám se ani, abych se posadila, jen po něm mrsknu něco, co mám po ruce…myslím, že to byl polštář, protože když po něm šmátrám rukou, nic nenacházím. Podívám se z okna, abych zhodnotila situaci..k čertu! Zase jedno z těch šedivě – pesimistických podzimních rán, které tak ze srdce nesnáším. Je to vlastně paradox…na podzim jsem se narodila.

O mnoho lepší je zima, především moje oblíbené lyžování. Na lyžích jsem uměla vlastně ještě dřív, než jsem se naučila chodit. Je to moje součást. Část sebe sama. A svoje staronové lyže miluji. Za jejich hrdého vlastníka se sice považuji teprve dva roky, ale jsou pro mě něco jako moje druhé nohy. Krásné červeno – černé Fisherky, stejná barva bundy, černé kalhoty, „lyžáky“  a čerstvě napadaný prašánek osvícený umělými světly potemnělého Červenohorského sedla…to je můj svět, ve kterém se cítím sama sebou, ničím a nikým neomezovaná. Ale v zimě na mě taky dost často padají splíny a melancholická nálada, kvůli…kvůli mé mamince. I když je to letos už osmnáct let a já jsem ji nikdy nepoznala, bolí to o to víc…nikdy už ji nepoznám. Prý jsme byli jako dvojčata..tedy..byli bychom. Taková ironie osudu. Kdybych byla nezúčastněný divák, tak mi to celé přijde dost možná k smíchu. Asi bych měla onu situaci lépe osvětlit, protože onen nezúčastněný divák v této fázi řadu věcí nechápe. Zima mi prostě a jednoduše vzala maminku. Sotva měsíc po mém narození. Táta mi to celé vyprávěl..i když…podle mě nejspíš relativně celé. Podle mě skrývá celá ta léta nějaké tajemství. A podle mě souvisí s její smrtí. Ví něco, co já ne a ani nechce, abych to já věděla. Prý hned po porodu začala s tréninkem na závody na běžkách. V den závodů, bylo špatné počasí, chtěli je dokonce odvolat. Nakonec se stejně jelo. Maminka prý měla vítězství na dosah, ale organizátoři si pro soutěžící nachystali past. No prostě na konci sjela z cesty – jako jediná. Dodnes se neví proč, možná něčí záměr…nevím. Každopádně se našla asi po týdnu a co je ještě divnější o pět kilometrů dál. Zmrzlá.. a mrtvá.

Táta její smrt nesl hodně těžce. Nechtěl vidět vůbec nikoho, s nikým nechtěl mluvit, nechtěl jíst, nespal, prostě byl ve stavu totální traumatizující apatie vůči všem…a hlavně vůči mně. Nenáviděl mě za to, že jsem se narodila o měsíc dřív něž jsem měla a maminka ještě stihla přípravu na závody. Málem ho strčili do blázince a mě do sirotčince, ale naštěstí se do toho vložili moji prarodiče. Vzali si mě k sobě a táta zůstal úplně sám…pak se nám ale naštěstí do života vkradla jedna náhoda, která všechno rapidně změnila od základů. V té době mi byli asi dva roky a začínala jsem se ptát, kde mám maminku jako každé malé dítě v tom věku. Aby mi to dědeček vysvětlil, vzal mě na místo maminčiny smrti. Na místo, které je v mém současném životě mé nejoblíbenější a kam se vracím vždy ráda, ať už kvůli lyžování nebo šťastným vzpomínkám. Jistěže je to už zmíněné Červenohorské sedlo. Stejný nápad ve stejnou dobu měl i můj otec. Věděl, že mu to sice ubližuje, ale na to místo se vracel často…hlavně v zimě. Když mě uviděl, prý jakoby zmrzl a jakoby se s ním zastavil čas..jenom se díval do těch mých očí…jejích očí. Pohled mu sjel na moje lyže. Moje první lyže vypůjčené z půjčovny, protože na vlastní prarodiče neměli. V duchu si řekl, že to tak nesmí dál být a od té doby žijeme s tátou spolu. Táta mi často říká, jak jsem jí podobná. Vzhledem jako bych jí z oka vypadla – stejné oříškově hnědé vlasy, hnědé skoro až černé velké oči, alabastrová pleť, plné červené rty…jako srnka. Ale i vnitřně se prý ve spoustě názorů shodujeme a v některých otázkách jsme skoro až kompatibilní. Také mám jistou potřebu pomáhat jako ona – jen s tím rozdílem, že já jsem šla na „zdrávku“ a ona byla psycholožka. Také miluji, jak už jsem řekla, zimu, víc mě ale baví sjezdy než „běžky“…i když teď se chystám na jedny závody na běžkách. Určitě by se našlo ještě víc věcí, ale ať neodbíhám.

Dědečka jsem měla opravdu moc ráda – možná nejraději ze všech. Před týdnem je tomu rok. Naštěstí měl hezkou smrt, jestli taková vůbec existuje – ani zimou ani žalem, prostě stářím. Navíc ve spánku. Od dědovy smrti je to všechno ještě horší. Skoro nežiju – prožívám jen takové mihotavé okamžiky, záblesky nebo spíš jen…střípky štěstí.

 

Táta

 

Uslyším výstřel. Nickie!! Moje malá Nickie!!! Vydrž, táta už jde! Hlavou mi běží představy, co všechno se mohlo stát, že jsem jí v tom měl zabránit, že jsem jí neměl dovolit, aby jela, že jsem měl upozornit policii…oh, můj bože, ten  dopis! Až teď chápu...Bože, já jsem nenapravitelný! Jestli se jí něco stalo…radši ani nechci domyslet…napřed Rebeka a teď i moje malá Nickie?! To se nesmí stát! Ztichlým davem zazní výstřel číslo dvě. Všichni stojí, jako by je někdo přimrazil, jenom já nazouvám „lyžáky“ a skoro běžím. Několikrát zakopnu a potkám pár vyděšených závodnic..Nevím ani, kde jsem…Ptám se po Nickie, ale všichni jen vyděšeně kroutí hlavami se strachem v očích, Mezi stromy se mihne stín – ale tohle nebyla závodnice. Už už se chci rozběhnout za ním, myslím, že tuším, kdo to je, ale něco mi říká, že bych měl jít přesně opačným směrem. Po chvilce nacházím stopy zápasu a…můj bože, to snad ne! To jsou přece lyže mé Nickie! Hledám dál…krev…na sněhobílé podložce to ani nevypadá jako krev člověka, ale určitě se nemýlím! Krvavá cestička mě dovede až k bezvládnému tělu…propadám panice…zkouším nahmatat tep…žádný není..smrtelné ticho v údolí protne srdcervoucí výkřik raněného zvířete…až později mi dochází, že jsem to já a spolu s touto myšlenkou i jiná daleko horší skutečnost…moje malá Nickie je mrtvá!

Celý zpocený se vymrštím na posteli a s oddechem se svalím zpátky do peřin. Zase ten sen. Už rok mě pronásleduje, bere mi klidný spánek i klidné svědomí. Nickie…Nikdy jí nedovolím, aby se přihlásila na nějaké závody, moje svědomí by to neuneslo…stačí Rebeka…problém je v tom, že jí už nejsou dva roky, ale přesně za týden slaví osmnáctiny.

 

Dominik

 

Právě na zeď lepím další její fotku, když se ozve známý zvuk přijetí zprávy z ICQ:

 

Nickdeer: Čau

BlackDom: Ahoj srnečko;-) Tak jakpak se dneska máme?

Nickdeer: Až na to, že jsem se dneska pohádala s tátou, ok…nechce jet tento rok na hory…

„Pohádala?? Tak to ne holčičko, vy se teď nesmíte hádat. Vy dva se teď musíte milovat víc než kdy předtím, aby měl můj plán tu pravou dohru. Aby ho to úplně zničilo.“

BlackDom: Ale no tak, bude ti přece osmnáct, to mu vážně nedochází, že tam pojedeš, i když ti to zakáže:-D? Nehádej se s ním. Prostě mu to oznam den předem. Navíc mám pro tebe báječnou zprávu! Na těch závodech mají pro tebe ještě jedno účastnické místo volné!

Nickdeer: Asi máš pravdu…v mém věku asi už nemá smysl hádat se..Co? Vidím dobře? To je super! Ty jsi super! Sice tě neznám osobně, ale začínám tě fakt milovat!

„Jen tak dál, jenom mě miluj a hlavně mi věř…pomsta bude sladká.“

Nickdeer: Přijdeš teda na tu mou oslavu? Strašně ráda bych tě viděla.

BlackDom: Jasný srnečkoJ Ale teď už budu muset. Tak zatím ahoj a nehádej se s tátou.

 

Jde to jako po másle. Začíná se do mě zamilovávat. Stejně jako její matka. Docela paradox…tohle měla být moje dcera a já ji teď…Ale podstatné je, že není a že mě její matka odmítla. Ta už za to zaplatila…ještě zbývají tihle dva.

 

Nicol

 

 „ A promyslela sis to dobře? Co když je to deviant nebo šereda? Není to trochu přehnaný zvát ho na tvou oslavu? Vždyť tam nikoho nebude znát a my jeho také ne a když bude za trapáka, tak to bude trapas pro všechny!“ Právě jsem své trhlé kámošce Šárce oznámila, že ten můj „černý neznámý“ jak se mu rozhodla říkat podle jeho přezdívky na ICQ, bude s námi a naší partou slavit moje osmnáctiny. Podle její reakce usuzuji, že není až tak trhlá a nekonzervativní, jak jsem si celé…počítám…celé tři roky myslela. Celé tři toky se totiž navzájem trpíme v jedné lavici ve škole a kupodivu nám to trpí i učitelé. Ale v tomhle bude mít nejspíš smůlu, i když je zvyklá si vždycky a všude prosadit svoje, tak já mám tuhle nádhernou vlastnost bohužel taky: „Promiň, Šáry, ale já jsem se neptala. Vím, že vždycky všechno řešíme spolu, ale tohle je výjimka. Normálně bych to asi neudělala, ale já prostě nějak cítím, že je jiný a že mu můžu věřit. Říkej si tomu, jak chceš, třeba virtuální zamilovanost, která může opadnout s tím, jak ho uvidím, nebo totální šílenství, ale on prostě na té oslavě bude, ať se vám to líbí nebo ne a už se mi to nezkoušej rozmluvit!“ Tak a je to. Takhle dlouhý monolog jsem snad naposledy vedla na „základce“, když jsme ještě přednášeli mluvní cvičení. Když se podívám na Šárku, abych odhadla její reakci, musím se smát. Takhle v šoku jsem ji snad naposledy viděla, když jí stará Zehnálková v „dějáku“ našla tahák. „ Fajn. Rozumím. Už ode mě v tomhle směru neuslyšíš jedinou výtku.“ Aleluja! Tohle jsem chtěla slyšet. „Ale nemysli si, že jsi mě přesvědčila, že je ten chlap normální. Až ho uvidím, uvěřím. Ale o jedné věci jsi mě přesvědčila. I když jsi asi nechtěla. Naše Nickie se nám snad poprvé v životě zamilovala. A až po uši. A to ho ani nezná.“ Přemýšlím nad smyslem jejích slov . Je pravda, že jsem zatím s nikým nic takového necítila…až s ním. Je pravda, že jsem už vystřídala několik kluků a že jsem se opravdu pokoušela zamilovat se a nepopírám, že jsem tím některým zlomila srdce…ale tohle je jiné…spíš se pokouším nic zvláštního necítit, ale nemůžu si pomoct. Při pohledu na jeho fotku cítím zvláštní šimrání v břiše…něco jako když stojím nahoře a dívám se na neznámou sjezdovku pode mnou, kterou mám v plánu sjet…ten zvláštní pocit neznáma, který mě přitahuje…,, Heeej Nicky, co to k čertu děláš? Vždyť to věsíš úplně jinam, než jsme se domluvili!“ vytrhne mě z mého zamyšlení Šárka. A opravdu. Právě totiž dotváříme výzdobu našeho oblíbeného podniku, kde za necelé tři hodinky vypukne oslava. Už se nemůžu dočkat. I když…nevím, jestli víc mé plnoletosti nebo jeho…

 

Dominik

 

Stojím před zrcadlem a dolaďuji poslední detaily. Myslím, že jsem neodolatelný. S touhle vizáží mi sedne na lep i v mých třiceti třech letech. Dneska jí podstrčím, že kvůli závodům bude muset začít s tréninkem o něco dřív. Silná konkurence. A přestěhuje se ke mně na Červenohorské sedlo. Daleko od svého táty. Daleko od té své podezřívavé kámošky. Daleko ode všech. Sedám do auta a za necelých deset minut jsem u dveří onoho podniku No Barriere, kde se koná ta její oslava. Jak vidím, zábava je v plném proudu. Právě bouchli láhev nějakého sektu a připíjejí si. Dívá se kolem sebe. Asi jí chybím. Jak dojemné. Ušklíbnu se v duchu. Opravdu přesně jako její matka. Skoro mě jí začíná být líto. Ta podoba je..neskutečná. V tom okamžiku mě spatří a už si ke mně dere cestičku. Nechám ji ke mně doběhnout a obdaruji ji tím nejkrásnějším úsměvem, jakého jsem schopný určeným výhradně pro takové příležitosti: ,, Všechno nejlepší, srnečko,“ k tomu přidám kytici osmnácti růží, kterou jsem do té doby schovával. Doufám, že jsem se trefil…alespoň Rebeka je milovala: ,,Tvoje nejoblíbenější, ne?“ Dívá se na mě, jak na zjevení: ,, Jak…jak to víš?“ koktá: ,,Nikdy jsme se přece o tom…“ nenechám ji dopovědět a se smíchem apeluji: ,,Já to ale nevím, jenom jsem tipoval a řekl jednu z těch klišé – hlášek.“ Hraji to do autu: ,,Docela náhoda, nemyslíš? Známe se tak dobře a přitom jsme se poznali až dnes.“ Usměje se a sklopí oči, to gesto je mi povědomé…Obejmu ji a ona mi vlepí pusu.

Pak začne klasické unavující a mé nedočkavé nervy drásající představování jejích kámošů. Tipoval jsem dobře také v tom, že ta její kámoška mě zrovna nemiluje. Dívá se na mě jako na vraha. Ale to už brzy nebude problém. Pak se konečně otočím k Nicky: „Mám novinky ze závodů.“ Podívá se na mě s rozzářenýma a vzrušením rozšířenýma očima: „Tak honem, rychle, povídej, hořím nedočkavostí.“ To je vidět i bez toho, abys na to upozorňovala, ušklíbnu se opět v duchu: „Termín se posunul z ledna na prosinec, myslím, že přesné datum je 16. prosince,“ mlžím, i když to datum si v duchu odříkávám jako modlitbu už několik měsíců. „Prosince?!“ zděsí se. „Ale to je bezmála za měsíc! Nestihnu přípravu! Vždyť jsem tak dlouho nelyžovala a...“ Opět ji přeruším: „A právě proto se přestěhuješ ke mně do mé horské chaty už zítra,“ zamyslí se... „Ale co táta...ten to nepřežije...i když...je mi osmnáct...nemá mi co mluvit do života, dneska jsme se zase pohádali kvůli závodům...“ mam pocit, že jsem ji přesvědčil, i když dost možná jenom z trucu vůči svému otci, ale nakonec kývne a ještě mi děkuje: „Nevím, co bych bez tebe dělala. Díky tobě se mi plní můj dětský sen.“ obejme mě...Zazní první tóny nějakého ploužáku. Protančíme zbytek večera. Je tak...tak lehce zranitelná a ani si neuvědomuje, co to pro ni může znamenat. Všichni se sbírají domů: „Pomůžu ti ještě s úklidem...jestli ti to nevadí,“ hraji si na obětavého. Vyšle krátké, leč všeříkající gesto své kámošce, které říká: Hned zmiz!, k tomu ještě dodá prosebný pohled a ta nemůže nic jiného, než jí vyhovět. Když sklízíme ze stolu, je vidět, jak se drží, aby se nedívala mým směrem a jak je nervózní. Musím se v duchu smát. Vždyť jí všechno padá z rukou. Než se rozloučíme, zahraji si ještě na romantika a do karet mně hraje i to, že právě padá hvězda: „Podívej, padá,“ ukáži rychle nad sebe. „Co sis přála?“ „Přání se nemají vyslovovat nahlas, jinak se nevyplní,“ apeluje. „Tak fajn,“ směji se, „daleko lepší je ho rovnou vyplnit, ne?“ poté se k ní skloním a líbám ji. Trvá to celkem dost dlouho a cítím, jak se jí podlamují kolena. Málem upadne, když se konečně rozpojíme. „Zítra ve tři tě budu čekat na nádraží, ok? Dobrou noc.“

 

Táta

 

„Ne. V žádném případě. To nemůžeš myslet vážně! Já tě tam prostě nepustím. Vždyť toho kluka ani neznám. Na hory! Víš jak je to nebezpečné?! Co tam vůbec budete dělat?“ To snad nemyslí vážně, právě teď si chce odjet pryč ode mě! Právě teď, když se bojím vyplnění toho snu! A řekne si to úplně v klidu, jako kdyby se nic nedělo...jako kdyby říkala: „Zavři okno, nebo podej mi sůl.“ „Jsem dospělá, tati. Nemůžeš mi už nic zakazovat nebo přikazovat. Prostě tam pojedu, tečka,“ apeluje mezi dveřmi a za sebou táhne dva kufry. „Nejsi dospělá! Vždyť jsi ještě dítě. A já o tebe nechci přijít stejně jako o tvou matku....“ zhroutím se apaticky do křesla. Vnímám, jak ke mně se slzami v očích přistupuje, objímá, líbá mě do vlasů: „Nepřijdeš o mě...zatím ,tati...“ Všechno ve mně křičí NE! celou svou existencí ji volám zpátky a něco ve mně se hroutí a proti mé vůli říká: „Sbohem, Nickie.“

 

Nicol

 

Ona „horská chatička“ v takovém větším zapadákově, jak jí Dom barbarsky říká, předčila moje očekávání ve všech směrech. Z chatičky se vyklubala nadmíru luxusní chata, sice víceméně odříznutá od okolního světa nicméně jako stvořená pro zamilované páry toužící po romantice a soukromí. Navíc ono odříznutí od světa činí bezmála jen asi půl kilometru, což není nepřekonatelná vzdálenost. Po překonání této „vzdálenosti“ se otevírá čarokrásný výhled podnícený lehkým mlžným oparem a poletujícími vločkami, na malebné vysokohorské městečko, mně už důvěrně známé z mých dětských let.

Věděla jsem, že Dom je profesionální trenér, ale že je až tak dobrý, co to mluvím, výborný, se mi jaksi nesvěřil. Každý den padám do postele se smrtelnou únavou a spím slastným bezesným spánkem spravedlivých. Na svahu i na běžkách mě nutí být čím dál lepší, vydat ze sebe to nejlepší, překonávat své osobní výkony a jak on říká „jít přes mrtvoly“ nevím, zda to je opravdu jeho profesionalitou či mou vlastní snahou dokazovat mu, že na to mám a že si mě nevybral špatně.

Jak už jsem řekla, tohle místo je pro romantiku jako z pohádky, jako by přímo stvořené, což dostává náš vztah do jiných dimenzí. Když pominu večery strávené u praskajícího ohně a milování za svitu svíček okořeněné tím nejlepším vínem nebo teplým svařáčkem, omotal si mě zde dokonale okolo prstu, i když to mě měl i než jsme sem přijeli. Tak či tak...opravdu jsem poprvé ve svém životě zamilovaná až po uši, poprvé někomu věřím tak moc jako jemu a poprvé mám pocit úplného klidu a bezpečí, který je jenom podněcovaný blížícími se závody a který mně nikdy nedal ani můj vlastní otec.

 

Dominik

 

Ještě sice není všemu konec, ale myslím, že můžu s přehledem říct, že jsem vyhrál. Teď už to bude jednoduché. Ještě zařídit, aby byl její tatík u toho, až ji... Ale to už je to poslední. Ji mám úplně omotanou okolo prstu, běhá za mnou jako pejsek a co je na tom všem nejlepší, nemá ani špetku podezření a bezmezně mi věří. Jsem pro ni něco jako bůh. A on? Sedí doma, utápí se už teď výčitkami a strachem o svou malou Nickie. Přitom jí se po něm vůbec nestýská nebo to alespoň na ní není vidět. Tak či tak. Závod je za týden a mně už zbývá jenom poslat ten dopis, aby byl výsledek zcela zdrcující. Nicol je teď na jednom ze svých tréninků...myslím, že teď je ta nejvhodnější doba...

Sedám ke psacímu stolu, nechávám svoje myšlenky volně plynout a zvolna se vracím v čase do doby svého mládí...do doby dávno minulé, rádoby bezstarostné vyplněné štěstím a mou bláhovou láskou k Rebece:

 

Úvodem mého dopisu bych chtěl vyjádřit upřímné politování nad tvou situací...před 18 lety Rebeka a teď i Nickie...s Nickie to sice ještě není zcela vybavené, ale výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Já vím...obě jsi je tak moc miloval (všímej si už mluvím v minulém čase i o Nickie). Nejspíš tě to úplně zlomí, až o ni přijdeš, nemám pravdu? Jak dojemné...celá rodinka bude pěkně pohromadě na hromadě. Musím se smát.

Jenže nebyl jsi jediný. Rebeku jsem miloval z celého svého srdce tak jako nikdy nikoho a tak jako nikdo jiný. Problém byl v tom, že ona se tak hloupě zamilovala do tebe! To byla ovšem její osudná chyba. Ovšem slyšíš dobře. Velmi dobře. Osudná. Myslím, že ti to došlo, už když ti policie oznámila, že zemřela přičiněním někoho jiného, takže můžeme mluvit otevřeně. Tuhle skutečnost jsi sice před Nickie skrýval celých osmnáct let, ale bylo ti to k ničemu...nebude mít do poslední chvilky ani náznak podezření a já to tím pádem budu mít o to jednodušší. Díky tobě. Prostě jsi mi nahrál do karet. A aby toho nebylo málo, mám pro tebe takovou...řekněme třešničku na dortu. Slibuji ti, že se to před svou smrtí dozví. Takže ses snažil celých těch osmnáct let marně.

V době, kdy čteš tyhle řádky, do její smrti zbývá už jen pár hodin, nejspíš se asi právě milujeme v mé horské chatě, tak doufám, že stihneš alespoň její smrt...a kdyby přece jenom ne... víš, co kdyby čistě náhodou byla špička ve městě nebo ucpaná dálnice... neměj strach - rezervuji ti místo v první řadě na jejím pohřbu.

Je to ode mě sice značně nelidské, ale tys mi zpackal život tím, že si vybrala místo mě tebe, takže teď přichází poslední fáze mé odplaty... upřímně... tahle „mrazivá pomsta“, jak jí v duchu před spaním říkám, je víc než sladká.

 

S pozdravem tvůj věčný „přítel“... Dominik

P.S doufám, že jsi seděl, když jsi to četl, vážně bych byl rád, kdybys dorazil včas a ten „konec“ jsi stihnul.

 

Vrzly dveře: „Ahój zlatíčko“, vyřití se ke mně Nicol jako tornádo, ani se nenamáhá zouvat: „Mně se po tobě tak moc stýskalo“, udělá smutný obličej a než stačím něco namítnout nebo říct, sedí celá promočená na klíně a líbá mě, jakoby jsme se neviděli celé věky. Když mě konečně pustí, zeptá se sladce: „Co jsi tady celou dobu dělal tak sám? Můžu se podívat? Už už se natahuje po onom dopise, ale naštěstí jsem rychlejší: „Neměla bys to číst... je to pro tetu... je nemocná a už jí nezbývá moc času... mám ji strašně rád a... bože to bolí... promiň Nickie...“ rozbrečím se. Ta chudinka mě utěšuje, vaří čaj na uklidnění a stará se o mě celý večer jak o mimino. Začíná mi to chvílemi lézt krkem, ale uklidňuje mě představa, že to budu trpět už jen týden a že jsem to celé, sice o fous a s trestem tohoto obskakování.

 

Táta

 

Ztěžka dosedám do křesla a všechno ve mně křičí jediné jmého... Nickie!!! Sedím tam dál nevnímám, že mi dopis vypadnul z rukou, ani, že průvan bouchl oknem a přichází bouřka. Ani jsem se s ní nerozloučil, nejen to, já se s ní dokonce pohádal. Naše poslední společná vzpomínka bude hádka.... Je to nervy drásající pocit, snad to ani nejde vyjádřit slovy, když člověk něco strašně moc chce udělat a nemůže... nemůže... to stejné jsem si říkal, když jsem boha prosil, ať mi vrátí Rebeku... šok vystřídal stejný pocit bolestné apatie vůči všem a především vůči Nickie, kterou jsem nenáviděl za její předčasné narození... po dvou letech se to v srdci celé ovšem změnilo. Na místě, kde to má teď skončit?! A já jsem svou lásku, kterou jsem v srdci choval a stále chovám k Rebece, vložil do výchovy naší Nickie... byla to moje malá Nickie... moje malá naděje...naděje... vždyť už ani tu nemám. Naděje? Vždycky je naděje... vždyť ta přece umírá poslední... a až zemře má naděje, zemřu s ní i já... ještě ale žije... takže i pro tu špetku naděje, která mi ještě zbývá, nemá smysl ztrácet čas... čas pro mě ztratí smysl, až ztratí smysl i naděje.

Probírám se. Konečně mi dochází, co se asi bude v nadcházejících hodinách či snad minutách dít. Dochází mi, že nemůžu ztrácet ani minutu i přes nadcházející bouřku. Moje malá Nickie mě potřebuje jako ještě nikdy předtím.

Ani se neoblékám. Sedám do auta, šlapu prudce na plyn a na tachometru ručička poskakuje vysoko nad povolený limit. Vydrž Nickie. Táta už jede.

 

Nicol

 

Právě mě Dominik zapíná vázání a chystáme se rozloučit... sice to bude jen na chviličku, ale mně ta chvilka přijde jako celé století! Myslím, že když budu dobíhat do cíle, že nebude vůbec myslet na to, kolikátá budu nebo že chci vyhrát... spíš na něco jako: „Ať už jsem u něj v náručí!“ Musím se smát. ,, Čemu se směješ? Čeká tě důležitý závod a ty se tu řehníš, jakoby se nechumelilo.“ směje se Dominik. ,,Ale ono se nechumelí. Má začít až za hodinu, to budeme v půlce tratě.“ Dom se podívá nahoru, pak na mě, pak zase nahoru a nakonec prohlásí: ,, Ok, rezignuji...to byl celkem parádné stěr,“ pak ale zvážní, nějak zvláštně se na mě podívá, jakoby mě viděl poprvé a má přitom bolest v očích: ,,Vyhraješ to. Ty na to máš. Budeš mně chybět.“ vysouká nakonec ze sebe. ,, Ty mně víc.“ usměji se na něj. Pak se políbíme. Přijde mi, že Dominik do toho polibku vkládá úplně všechno...jako bychom se líbali naposledy v životě...paradox...,, Miluji tě až k smrti, Dome.“ zase ten bolestný úsměv. Co s ním k čertu dneska je?! ,,Měla by ses jít připravit na start. Zatím ahoj, ještě si tu něco musím zařídit.“ na takové vyznání řekne jenom „ahoj“?! Vážně je dneska divný. Ale to už pořadatel píská na znamení, aby se všechny závodnice připravily ke startu. Ještě zahlédnu mizející Dominikovu postavu...z myšlenek mě vytrhne druhé zapískání: ,,Připravit ke startu,“ proč se se mnou k čertu pořádně nerozloučil?! ,,Pozor“ A co s ním dneska je? ,,Start.“ Výstřel z pušky konečně úplně přeruší proud mých myšlenek a já se celou svou myslí soustřeďuji na závod. Hlavou mi ještě bleskne, že tady není táta...na všech ostatních závodech zatím byl...vždycky to nějak zařídil, i když nemohl.

Po počátečním strkání se o to, kdo hned na začátku urve první pozice se utváří vedoucí skupina asi osmi dívek, mezi nimiž jsem čirou náhodou i já. Držím se na strategicky výhodném místě, abych nebyla úplně vzadu a měla jistotu, že neodpadnu, ale také, abych prozatímní boje o první tři místa nechala těm pěti. Na to je času dost, do nich se zapojí až později. Celé okolí a terén znám za ten měsíc přípravy celkem dost, takže k mé nelibosti musím konstatovat, že organizátoři si opravdu nemohli vybrat hůř sjezdnou trať. Začíná prudkým poklesem s namrzlým terénem. Spoustě závodnicím sklouzne lyže a ztrácí naději hned na začátku. Když jedeme bezmála hodinu, spustí se prudký vítr do protisměru, všichni si nasazují brýle, aby se uchránili letícím vločkám a terén se dostává do jiné sféry. Na řadě je opravdu strmý svah. Právě na něm jsem několikrát při tréninku s Domem málem vypustila duši, ovšem teď mi to přihrálo do karet. I když jsem tempo nezvýšila, dostávám se pomalu ale jistě do vedoucí skupinky, nabírám náskok a zanedlouho je úplně ztrácím z dohledu.

Následuje menší dolinka a opět stoupání. Když jsem asi uprostřed oné dolinky někdo na mě volá:,,Nicol!Tak stůj.Zastav!“ Otáčím se a vidím Dominika: ,, znám zkratku.Ty ji sice už nepotřebuješ,ale proč si neušetřit námahu.“ ,,Proboha, Dominiku,co tady děláš?“ Zděsím se. ,,Není čas na vysvětlování.Já jsem ten závod také jezdil.Radím ti dobře.Rozhodni se.“ Nevím,proč to dělám, ale vždycky mi radil dobře, takže souhlasím. Po chvíli ztrácím smysl orientace. A není ho ani moc za potřebí. Po chvíli se zastavujeme u nějakého náhrobku:,,Co tu děláš? Nemůžu se zastavovat, nerozhýbu nohy!“ ,,Myslím,že je nebudeš potřebovat. Čti.“ Tohle není Dominikův hlas.Ten hlas je mi cizí, i když je pronášen Dominikovými ústy. A zaznívá v něm přikazující a výstražný tón, takže radši poslechnu. Ovšem hned po přečtení prvních dvou řádků, je mi jasné, kde jsme. Zde leží Rebeka a Saundersnová, pochovaná dne 16.12.1988. Oněmím překvapením a jsem schopná jediné věty:,, Proč jsi mě sem zavedl?“ Dominik se na mě podívá nenávistným pohledem a propukne v ďábelský smích. Z toho smíchu mně mrazí  v zádech a chvílemi připomíná smích šílence:,,Nic nechápeš. Dohráli jsme hru. Můžeme složit masky. Celé ty roky tvůj milovaný otec před tebou tutlá, jak tvá matka zemřela. Myslíš, že nešťastnou náhodou? Opravdu si to myslíš? Proto jsme tady, abych tě vyvedl z omylu. Až se tě tvá matka tam nahoře zeptá, jak jsi zemřela, tak ji řekni to samé...očividně to bude v nebi...protože andělé jako byla ona a srnky jako jsi ty, patří do nebe...“ Na to vytahuje revolvér, namíří a střílí. Jako by se se mnou zastavil čas. Snažím se to množství informací srovnat v hlavě a až ta má hlava dospěje k závěru, že to byla jen jedna velká fraška a já mu jen hloupě sedla na lep...Konečně se vzpamatuji a tak tak uskočím před letící kulkou. Neztrácím ani vteřinu a mizím ve smrkovém houští...opravdu jako srnka. Myslím, že ho můj úskok vyvedl z konceptu, ale asi ne dost a na dlouho. Utíká za mnou. Je rychlejší. Ohlédnu se. Naposledy se podívám do těch oříškových očí, uklouznu na odkrytém listí a on střelí. Vnímám už jen ostrou bolest, tupý náraz na kámen a pak všechno pohltí tma.

 

Táta

 

Uslyším výstřel!! Nickie!!! Moje malá Nickie!!! Vydrž, táta už jde! Hlavou mi běží představy, co všechno se mohlo stát, že jsem jí v tom měl zabránit, že jsem jí neměl dovolit, aby jela, že jsem měl upozornit policii...oh, můj, bože, ten dopis! Až teď chápu...Bože, já jsem nenapravitelný! Jestli se jí něco stalo...radši ani nechci domyslet...napřed Rebeka a teď i moje malá Nickie?! To se nesmí stát! Ztichlým davem zazní výstřel číslo dvě. Všichni stojí jako by je někdo přimrazil, jenom já nazouvám lyžáky a skoro běžím. Několikrát zakopnu a potkám pár vyděšených závodnic...Nevím ani, kde jsem...Ptám se po Nickie, ale všichni jen vyděšeně kroutí hlavami se strachem v očích. Tahle situace mi přijde nějak povědomá...jistě! Ten sen! Realita se stává skutečností. Domýšlím, jak ten sen skončil...radši nechci domýšlet!!! Mezi stromy se mihne stín...tohle nebyla závodnice. Už už se chci rozběhnout za ním, myslím, že tuším, kdo to je, ale něco mi říká, že bych měl jít přesně opačným směrem. Po chvilce nacházím stopy zápasu a...můj bože to snad ne! To jsou přece lyže mé Nickie! Hledám dál...krev...na sněhobílé podložce, to ani nevypadá jako krev člověka, ale určitě se nemýlím! Krvavá cestička mě dovede až k bezvládnému tělu...propadám panice...zkouším nahmatat tep...žádný není...smrtelné ticho v údolí protne srdcervoucí výkřik raněného zvířete...až později mi dochází, že jsem to já a spolu s touto myšlenkou i jiná daleko horší skutečnost...moje malá Nickie je mrtvá!

Objímám ji a myslím, kdyby byla naživu, tak vykřikne bolestí. Je ještě tak teplá...jako by žila...roztřesenýma rukama opisuji kontury její tváře...ty oči...už se na mě nikdy nepodívají, ty hnědočerné oči plné něhy...Rebečiny oči...ještě pořád rudá ústa...už z nich nikdy neuslyším ani slova hádky, ostrá jako břitva, ani slova lásky a porozumění...dotýkám se její tváře...tak čistě bílá...andělsky bílá...nakonec spočinu na jejím krku a já jen vzlykám nad bezvládným tělem, ale...co to? Buď se mi to zdá nebo jsem zešílel. Tep! Nahmatal jsem tep!!! Žije, moje srnečka žije!!! Rychle rozepínám bundu a zjišťuji, že vlastně utrpěla jen lehké škrábnutí na boku...ten tep jsem v nervozitě prostě přehlédl, nejspíš byl chladem oslabený. Ale jak to, že není při smyslech... pochopím, když jí nadzvednu hlavu a uvidím krev...chci volat doktora, ale není to potřeba. Andělé v bílém plášti už jdou...

 

Dominik

 

Sleduji, jak ji nakládají do auta a ač nerad slyším slova dvou saniťáků: „Jak je na tom?“ ptá se jeden. „Tu holku lituji. Podle mě se z toho dostane, ale myslím, že bude mít celkem ostrý návrat do reality.“ „Proč myslíš?“ „Její otec nám chtěl darovat hned na místě krev, prý má zvláštní krevní skupinu a ta holka taky, prý kdybychom ji náhodou neměli na skladu...no nedal si to vymluvit, znáš takové lidi. Poté jsme porovnávali ty dvě ampulky, jestli jsou opravdu kompatibilní a to nebyly v žádném případě. Ta její byla B+ a moc dobře víš, že tyhle zvláštní krevní druhy se dědí z otce na děti.“ „Tím chcete říct...vy tím chcete říct...že to nebyla jeho dcera?!“ koktám. „Co jiného tady říkám, prostě...“ ale zbytek jeho slov mi uniká. To stačí. Málem jsem zabil vlastní dítě. A svému dítěti jsem zabil jeho matku. Utíkám jako šílený na to místo...klekám si k jejímu hrobu a brečím jak malé dítě... Pocit totálního zoufalství...nedá se popsat slovy...jakoby vám někdo vrážel nůž do srdce...bolí to...strašně to bolí...nejsem schopen normálně mluvit, myslet, cítit...jenom mi dochází ta strašná skutečnost, že jsem nejenom sobě, ale i další třem lidem totálně zpackal život. Ne on. Ale já. Své dceři, mé Rebece a tomu, koho obě milovaly... Promiň, Rebeko. Ztichlým údolím zazní v ten den poslední třetí výstřel.


Související články:
Vyškovský cedník doputoval do Bučovic (28.03.2018)
Za Analfabetou Negramotnou (06.12.2017)
LISTOVÁNÍ se C.D. Paynem (23.06.2017)
Fejeton ještě jednou, tentokrát z 2.A (22.06.2017)
Fejeton podle sexty aneb Co je malé, to je milé. (20.06.2017)
Prima píše limeriky (12.05.2017)
Slavkovské memento (28.04.2017)
Sekunda tvořila limeriky (26.04.2017)
Už je tady zas....LISTOVÁNÍ (12.02.2017)
Básně anglicky? To myslíte vážně? (09.12.2016)
Jižní Morava (fakt) čte! (04.12.2016)
Kvinta mezi knihami (23.10.2016)
Výtvarka není jen kreslení... (28.01.2016)
Muzeum latinsky pojmenovaných šíleností a knihy návštěv (04.06.2015)
Studenti čtou a píší noviny (24.04.2015)
Literární koutek - Příběhy jídla aneb Recepty trochu jinak (15.03.2015)
Hejlík k sežrání (18.11.2014)
Autorské čtení na gymnáziu (23.10.2014)
Příběh na jedno písmeno (psala kvarta) (22.09.2014)
Texty z jednoslabičných slov, IV. inspirována známou Werichovou pohádkou (12.05.2014)
Literární koutek - "Největší překvapení" (31.05.2011)
„Slavkovské memento“ opět s účastí našich studentů a výbornými výsledky (29.04.2011)
Literární koutek - 2012? (05.04.2011)
Literární koutek - fejeton (18.01.2011)
Literární koutek - "líčení" (24.03.2010)
Literární koutek - "Jak jsem udělala dobrý skutek" (12.01.2010)
Literární koutek - "Příběh počínající pouze písmenem p" (01.11.2009)
Literární koutek - "...host do domu, čagan do ruky." (22.10.2009)
Literární koutek - Vydařený trest (23.05.2009)
Literární koutek s humorem i zamyšlením (22.05.2009)
Studenti čtou a píší noviny 2009 - II. (04.05.2009)
Literární koutek - tercie 2009 (29.04.2009)
Studenti čtou a píší noviny 2009 (25.03.2009)
Literární koutek - "Války - neválky" II. část (17.03.2009)
Literární koutek - "Války - neválky" (17.03.2009)
Literární koutek - Zápis z palubního deníku (03.02.2009)
Literární koutek - rčení a přísloví (14.01.2009)
Studenti čtou a píší noviny (25.11.2008)
Příspěvky do novin (28.10.2008)
Dlouhá cesta - soutěž (24.10.2008)
Literární koutek aneb trocha pochmurna do svěžího jara (05.06.2008)
Literární koutek - "čtrnáctý únor snění čas" (12.03.2008)
Literární koutek (26.02.2008)
Literární koutek - vypravování s uměleckými prvky (31.01.2008)
Literární koutek (31.01.2008)
Mikulášská středa na bučovickém gymnáziu (06.12.2007)
Literární koutek žije (13.11.2007)
Literární koutek - Odešel básník? (15.06.2007)
Literární koutek - "Řemesla v pohádkách" (24.05.2007)
Literární koutek - "Je zimní večer" (04.05.2007)
Literární koutek - "Rovné možnosti pro všechny" (27.02.2007)
Literární koutek - S poctivostí nejdál dojdeš (18.12.2006)
Literární koutek - "Dveře" (06.12.2006)
Chvála českého jazyka a literatury (05.09.2006)
Literární koutek - "Je to tady" (30.05.2006)
Literární koutek - "Bez války a s válkou" (20.04.2006)
Literární koutek - Za oponou zapomnění (07.04.2006)
Literární koutek - Sklenička bolesti (28.03.2006)
Jak udělat pořádnou díru do světa (14.03.2006)
Povídka - literární soutěž (16.02.2006)
Literární koutek (16.12.2005)

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: administrator | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

Navigace

Bezdrátová škola


Gymnázium a Obchodní akademie Bučovice - ekatalog.czGymnázia - ekatalog.cz

Modernizace výuky

Mobilní verze

Gymnázium Bučovice
gymbuc.wirenode.mobi

Nejčtenější (3 měsíce)

Výsledky přijímacího řízení 2018
(02. 05. 2018, 442x)

Exkurze sexty v otázkách a odpovědích
(11. 05. 2018, 232x)

1. A - Dalešice, Dukovany
(30. 04. 2018, 223x)

Štrasburk očima studentů
(30. 04. 2018, 182x)

Projekt "Můžeš to změnit!"
(11. 05. 2018, 179x)

Vídeň 2018
(03. 05. 2018, 172x)

Výlet septimy na Dolní Moravu
(21. 06. 2018, 172x)

Pohár rozhlasu aneb další rekord školy pokořen
(25. 05. 2018, 169x)

Biologická olympiáda 2018
(09. 05. 2018, 148x)

Sportovní kurz 4. – 8. 6. 2018
(15. 06. 2018, 143x)

Prima na výletě
(15. 06. 2018, 124x)

Video - Festival RE:PUBLIKA 1918/2018
(09. 05. 2018, 120x)

Slavnostní sázení lípy
(22. 06. 2018, 116x)

Výlet kvarty
(29. 06. 2018, 67x)

Kaiserschmarrn aneb Kvarta nad sporákem
(29. 06. 2018, 62x)

Úřední hodiny během školních prázdnin
(29. 06. 2018, 52x)

Informační brána

Portál umožňující z jednoho místa využívat různé české a zahraniční zdroje (knihovny, katalogy, databáze, atd).

hledej

Nalézt e-časopis

Rozhraní vyhledávající volně dostupné elektronické časopisy.

Bučovicko obrazem


Hotel

Reklama



Optimalizace PageRank.cz



Škola je zapojena do projektu Masarykovy univerzity: Ambasadoři MU



Úřad práce Vyškov - portál

Zlatý certifikát společnosti Scio
Zprostředkovatel internetového připojení školy - VIVO CONNECTION
progeCAD logo
optimalizace PageRank.cz

Základní informace

Telefon
Kancelář + fax:
+420 517 383 119
Ředitel:
+420 517 384 263

Adresa:
Bučovice, Součkova 500
E-mail:
gymbuc@gymbuc.cz


Rozvrhy a suplování



Rozvrh
Suplování G
Suplování OA



Zadej vstupní kód




Jídelní lístek (OA)



Objednávka obědů

Odhlašování obědů osobně nebo telefonicky do 14 hodin den předem. Odhlašování přes internet nebo box v jídelně dva dny předem do 20 hodin.




Přijímací zkoušky Cermat
ukázkové úlohy (5. / 9. třída)


Knihovna gymnázia



Aktuality

26.06.2018: Pracovní sešity I.-IV. 2018/2019


03.12.2017: Michal Procházka - cimbálovka
Odkaz na klip s cimbalistou Michalem Procházkou ze 4.A. Se zpěvákem Voxelem byl na Nově a na Óčku.

13.10.2017: Historické rekordy školy
Historické sportovní rekordy školy se opět přepisují. Lukáš Řehůřek posunul rekord v hodu kriketovým míčkem na hranici 81,05 m a Alice Součková v téže disciplíně na 47,05 m. Gratulujeme.

03.01.2016: Prezentace - Jak na VŠ
03.12.2015: Cestománie - Petrohrad
12.10.2015: STANOVY KRPŠ Gymnázia BUČOVICE, z. s.
18.09.2015: Prezentace v cizím jazyce
V rámci výuky německého a francouzského jazyka vytvořili žáci krátké prezentace o naší škole.

17.05.2015: Fotogalerie Dalešice-Dukovany
01.04.2015: Jak pomohla Evropská unie a Evropský sociální fond naší škole?

24.10.2014: Veletrh vzdělávání

Dvojník budovy

I budovy mohou mít své dvojníky

Kalendář

<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

Citáty slavných

Předpověď počasí

Počasí


Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS.

šablonu vytvořili: Jan Koudelka, Radek Drozd