Gymnázium Bučovice

Přeskočit na obsah

Studenti čtou a píší noviny 2009

Vydáno dne 25. 03. 2009 (2919 přečtení)

   Studenti našeho gymnázia se i letos zapojují do projektu Studenti čtou a píší noviny. Projekt je vyhlášený deníkem Mladá fronta DNES. Studentské práce budou umístěny na webových stránkách MF DNES, nejlepší z nich pak čeká publikování přímo na stránkách deníku. Kromě nehynoucí slávy čeká na autory oceněných prací také řada zajímavých cen. Na přehled nabízených témat a několik prací našich studentů můžete nahlédnout po rozbalení článku.

Téma: Bezbožní Češi

 

Téma: Bezbožní Češi?

 

1. Nejateističtějí národ na světě

  • Proč Češi patří k nejméně věřícím lidem na světě? Čím je to dáno?
  • Je to výhoda, nebo nevýhoda? Proč?
  • Kde se podle vás vzala náboženství a proč se k nim dodnes hlásí většina lidí ve světě?
  • Jakou mají náboženství v dnešním světě budoucnost? Jakou budoucnost mají v Evropě a v Česku?
  • Jaký je váš vztah ke světovým náboženstvím, čeho si na nich ceníte a co vám na nich vadí?

 

2. Církve v ČR

  • Jsou pro vás přitažlivé církve a náboženské společnosti působící na území Česka?
  • Jaká je a jaká by měla být jejich úloha ve společnosti? Co mají dělat a do čeho naopak nemají mluvit?
  • V Evropě se hovoří o krizi církví a náboženství. Souhlasíte s tím? Proč?
  • Jaké jsou vaše zkušenosti s církvemi v Česku?
  • Jak by vypadala církev či náboženská společnost, která by vám vyhovovala?

 

3. Náboženská tolerance

  • Je třeba se obávat příslušníků „východních“ náboženství? Jsou tato náboženství sama o sobě nebezpečná, anebo jde o to, kdo s nimi zachází?
  • Kde jsou hranice náboženské svobody, za které už nejde jít?
  • Mají stát v Česku mešity, nebo se taková otevřenost může vymstít?
  • Dokáže ateistická společnost „držet krok“ s východními společnostmi, ve kterých hraje náboženství stále podstatnou roli?
  • Vrátí se Evropa k náboženství, anebo i Východ postupně víru ztratí?

 

„Já píši vám, co mohu říci, co ještě mohu dodati...“ No, nejspíš nic!

I když se s NÍM právě snažím vyjednávat více než ponižujícím způsobem, který by mi mohla i Taťána z Puškinova románu závidět, nečekám, že se mnou bude polemizovat na tak pro něj ožehavé téma Bezbožní Češi. Nepokouším se ani doufat, vím, že by to bylo nesmyslné, že by mi byl ochoten uštědřit radu. Naopak. Čekám odezvu hodnou Oněgina, tudíž negativní. „Odkdy si zrovinka my dva vykáme?“ zazní nade mnou vysoký hlas.

„To nebude jen tak, že se pídíš po mých službách nebo dokonce radě, nemám pravdu, Verunko?“ „ Samozřejmě jako vždycky,“ usměji se odzbrojujícím úsměvem „ Mě si těmito cavyky kolem prstu neomotáš,“ rozzáří se na oplátku on jako sluníčko „ A nejspíš tě zklamu, s tebou jakožto se člověkem na tohle téma nemá cenu diskutovat. Jak víš, tak podle mě, vy lidé děláte všechno jinak, než by se mělo. Tak nějak opačně,“ zazubí se škodolibě. „ I já?“ snažím se pro sebe získat alespoň nějaké kladné body a obrátit situaci ve svůj prospěch. „Jistěže i ty, co sis myslela,“ drze se mi vysměje.„ Na světě, a zvláště pak v naší zemi, je opravdu pramálo lidiček, kteří mají vůli tak silnou, že jim víra vydrží po celý život, bez sejití z cesty.“ „ Ale no tak, neházej nás všechny a zvláště pak můj milovaný český národ do jednoho pytle!“ rozčiluji se naoko, přestože vím, že má pravdu. „ Všechny ne, ale například tebe ano. Sama víš, že když jsi před půl rokem ztratila chuť žít, ztratila jsi s tím i veškerou víru. Víru v samu sebe a v nové zítřky. Pak už není důležité, jestli jsi katolička, židovka nebo ateistka. Důležité je věřit, věřit v cokoli, a uvědomit si, co že to ta víra vlastně je.“

V duchu si jeho slova přehrávám jako na zpomalené ohrané gramofonové desce a i když dospěji k názoru, že pravdu k mé nelibosti opravdu má, tak mu výhru v našem dnešním slovním souboji jen tak lehce nepřenechám. „ A kdo v dnešní době ne? Nebo jinak: kdo v minulosti ne?“ „ To je pravda pravdoucí,“ pousměje se lišácky. „ A také to, že pak začíná být pomíjivé i to, jestli jsi Češka, Italka nebo snad Arabka. Často si říkám, kam ten svět spěje, při pohledu z mých nebeských obláčků na ty vaše pekelné pitominy. Přiznám se, že někdy jsem dokonce tak znechucen, že už se na to ani dívat nemohu. Co to je proboha za víru? Zřídíte si vlastní církve a vlastní náboženství, dáte jim jména a jste pro ně schopní i zabíjet. A přitom vaše víra není zdaleka tak silná, jak by se napohled zdála a jak by měla být! Nejvyšší hodnostáři církve zdaleka nesplňují ty vaše stupidní desatera, dokonce naopak! Je to jedno velké zamotané klubko a nemůžeš po mně chtít, abych ti z něj ukázal cestu ven, od toho tady nejsem. Tu musíš najít ty sama. O tom, o čem teď s tebou mluvím, nejspíš nemáš ani páru, ale je nutné ti přiznat k dobru, že svou vlastní cestičku ke své víře v samu sebe a v nové zítřky jsi díky“ bohu“ znovu našla…i když jsi málem skončila ve slepé uličce….“

S trhnutím se probudím a prudce se posadím na posteli…Bože, kolik je? Tři ráno? A mě tady z mého sladkého spánku budí myšlenky šílených dogmat či ještě šílenějších otázek lidského bytí! A to všechno kvůli článku do novin! Nic naplat, raději sedám ke svému psacímu stolu, dokud mám horký nápad v hlavě. Moje pero začíná ostře a velice zbrkle škrábat po papíře pomalu nerozluštitelné klikyháky. Ospale zívám, ale přitom se zamyšleně usmívám. Že mě to nenapadlo dřív! To jsem si musela počkat samozřejmě jako vždy na tak nekřesťanskou hodinu. Vždyť tohle vím už sakramentsky dlouho! Není přece důležité, pro jaké náboženství věříte, jestli chodíte do kostela, modlíte se před spaním, či naopak všechny katolíky posíláte ke všem čertům. Nejdůležitější je mít víru, prostě věřit! Když člověk věří a má naději, dokáže vše.

Co závěrem? Je to prosté. Základním pilířem toho všeho je jediné slovo.Víra. Otázkou zůstává, co je ta víra? Je to cit, pouhá myšlenka, něčí přesvědčení, nedotknutelné schizma nebo fakt?

 

 

Veronika Gecová

Gymnázium Bučovice

 

 

Teorie o ateistického „náboženství“ v Česku

 

Celosvětové statistiky tvrdí, že Češi patří mezi jeden z nejméně duchovně založených národů na světě. Někteří zřejmě zakroutí hlavou, jiní jí naopak kývnou.

Častokrát když sedím v lavici a poslouchám výklad, popřípadě se snažím o přestávce chvíli zdřímnout, připadne mi, že spíše patříme mezi nejzbožnější stát světa: Pane Bože!Ježíši Kriste!Panenko Maria! a jiné další výkřiky jsou běžnou součástí některých studentů, když už jim dojde zásoba běžných citoslovcí. Mnozí používají slova a zvolání, aniž by věděli pravý význam a zřejmě si s tím vůbec nelámou hlavu.

Ale jak je to tedy doopravdy s naší vírou?

Existuje hned několik teorií: Za prvé - fyzikální: v České republice se nachází černá díra o nekonečné hmotnosti, která svou gravitací stahuje všechny věřící lidi a přežívají jen skálopevní ve víře a zarytí ateisté. Za druhé - češtinářská: víra je spisovný jazyk, kterým kulturní barbaři nemluví. Za třetí - chemická: kolem každého nevěřícího je skořápka ze zlata a není jiného nenásilného způsobu, jak k němu víru donést, než ji rozpustit lučavkou královskou. Za čtvrté - informatikářská: ateisté mají firewall blokující téměř všechny porty a pro „nakažení virem“ víra je potřeba velkého úsilí. Za páté - matematická: naše země není podmnožinou víry.

Mnoho lidí bude stále říkat, že víra je pro negramotné lidi, co si nedokáží vysvětlit východ a západ slunce, ale proč zrovna všichni naší okolní sousedé jako Polsko, Rakousko, Německo patří mezi nejvíce nábožensky založené státy? Náš stát je „srdcem Evropy “ . Ateistickým?

 

 

 

Jan Hlaváček

Gymnázium Bučovice

 

 

 

Co všechno dokáže víra?

 

Je hloupé zaměňovat víru s morálkou a společenskými zvyklostmi a odsuzovat jiného jen proto, že není jako ty, v které věříte sami. Každý si totiž věří v něco jiného, v to, v co věřit chce a co mu možná připadá správné, nebo taky věří v to, co se mu právě hodí. A tak se stává, že v jednom náboženství, v jedné církvi je mnoho podob víry. Jen člověk sám si musí vybrat, zda jeho chování, myšlenky a činy budou dobré nebo špatné . Zvolit tu správnou cestu můžeme jen, pokud je víra silná a je jedno, jestli věříme v boha, osud nebo sami v sebe.

 

Londýn, 1895

Paprsky ranního světla proklouznou přes hedvábné záclony až k Elizabetině posteli, pomalu se probouzí, ospale koukajícíma očima pohlédne na budík na nočním stolku. Vstala přesně, jak měla naplánováno, pokud všechno půjde podle plánu, stihne vše, co má, tak jako včera a předtím, vlastně všechny dny doposud…

Každý den začínal modlitbou v nedalekém kostele, v kostele, ve kterém se před několika měsíci rozloučila se svými rodiči. Zemřeli pokojně stářím po dlouholetém manželství a jejich dcera udělala vždy vše, co bylo potřeba. Zařídila všechny formality, ale pak, když se sjeli všichni příbuzní na pohřbu a čekali od Elizabeth zdrcenost a smutek, byla zvláštně chladná. Samotnou ji to nepřekvapilo, na žádné city mezi svými rodiči a jí nebyla zvyklá. Naučili ji etiketě, řádu, ale rodičovské lásky se nikdy nedočkala, ta do správného vystupování nejspíš nepatřila. Jediné, co jí rodiče dali, byla víra a vzdělání. Silně věřící manželé od malička vtloukali své ideály a přísná pravidla do Elizabetiny hlavy. Víra pro ně byla povinnost, ale zároveň součást životního stylu, který měl dotvářet bohatou konzervativní rodinu na úrovni.

Každý den Elizabeth začínal v kostele, po krátké modlitbě odcházela se svou služebnou do města, služebná se postarala o nákup potravin, Elizabeth nejčastěji zařizovala pochůzky kvůli novým závěsům v ložnici, koberci do předsíně nebo dalšímu stříbrnému nádobí. Jistě, že starost o celou domácnost mohla přenechat služebné Olze, jenže tohle bloumání po městě pro ni mělo velký význam. Elizabeth cítila prázdné místo ve svém životě, ale nedokázala si představit jiný způsob života, než jakému ji naučili její rodiče. Procházky městem byly jediná věc, za kterou mohla skrýt svou touhu po životu venku za zdmi jejího dobrovolného vězení.

Pokud manželé Brontëovi měli nějaké přátele, bylo to přátelství na úrovni povinných pozvánek na občasné večeře, kde se sešly rodiny stejného vyznání, bohatství a urozenosti. Po jejich smrti však pozvánky přestaly chodit, neprovdaná , pomalu stárnoucí žena asi nebyla vhodný host. A tak dům Brontëových pro zbytek města jako by přestal existovat a pro obyvatele domu jako by nebylo nic okolo.

Když dům obývala jen Elizabeth, řád, který jí předtím nedovolil myslet na jiný život, se pomalu hroutil. Jediným záchytným bodem byla její víra, odsuzovala vše, co odsuzovali její rodiče a snažila se to zaštítit svou vírou. „Vždyť přece jako správná křesťanka nemůže chodit ven a bujaře se bavit mezi lidmi, nemůže se ani mezi takové lidi připlést, mohli by ji pak s nimi spojovat, nemůže přece pošpinit jméno své rodiny.“ Neustále se v duchu přesvědčovala. Celé dny trávila čtením knih.A tak byla čím dál uzavřenější a prudérnější. Časem děti začaly trousit posměšné přezdívky k její osobě, a tak se pro celé město stala ledovou královnou, která není schopna kouska citu.

 

Jednou ráno, jako každé jiné, Elizabeth se oblékla a upravila do kostela, vyšla ze své ložnice po schodech dolů na snídani. Nevšimla si ale, že Olga brzy ráno umývala schody, které ještě zůstaly kluzké.

Dlouho spala na nemocničním lůžku. Jako nějaká nepovedená tragikomedie se před ní přehrál celý její život. Když ho takhle viděla z pozice diváka, nezúčastněné osoby, najednou jako by prozřela. Najednou pochopila, jak špatně si vykládala svou víru. Pochopila, co jí vadilo na životě a co doteď neměla odvahu změnit. Viděla, jak žila svůj život ve skořápce, jako by se měla teprve vylíhnout.

V tu chvíli chtěla žít jako nikdy předtím…. Když poprvé od nehody otevřela oči, oslnila ji záře slunce, zdálo se jí, jako by snad nikdy víc nepálilo. Pomalu rozpoznávala kontury postavy sklánějící se nad ní. „Konečně jste se nám probudila,“ z dáli k ní doléhá milý mužský hlas. Prvotní šok z ní brzy opadne, začne se zvedat z lůžka: „Musím toho ještě hodně udělat než umřu, teď už to vím. Nic jsem nedávala a divila se, že nic nedostávám. Ale už to vím! Musím jít a…“ Zastavila ji silná mužská ruka a jemně ji posadila zpět do peřin. „ Slovo jít bych nepoužil, alespoň pro pár dalších týdnů, ještě si poležíte, než se vám ta noha spraví!“ Podívala se dolů a opravdu na pravém kotníku měla sádru až ke kolenu. Viděla, že doktor Higgins, jak si přečetla na visačce jeho pláště, je pevně rozhodnut ji hlídat třeba celý den, a tak se znovu pohodlně uložila a záhy únavou usnula.

Další den ji probudil ten samý hlas: „Říkal jsem si, že byste si ráda prohlédla nemocnici a okolní park.“ Doktor na ni tázavě pohlédl a ukázal na kolečkové křeslo, které s sebou přivezl. Elizabeth s nesmělým úsměvem přijala a nechala si pomoci do křesla. Příštích pár týdnů doktor Higgins více navštěvoval Elizabetin pokoj, bral ji na projížďky po nemocnici a Elizabeth zaníceně poslouchala vše o jeho práci. Vzhlížela k němu za to, co dělal pro všechny pacienty, za to, jakou byl oporou kolegům i nemocným, ale také k němu začala cítit náklonnost.

Pomalu se však blížila doba jejího uplného uzdravení, tedy rozloučení s panem Higginsem. Měla za těch pár týdnů spoustu času si rozmyslet, co bude dělat dál a ani na chvíli ji nenapadlo, že by se vrátila do domu své rodiny. Chtěla se přestěhovat na vesnici a dělat něco užitečného. Mohla by třeba učit v nějaké škole, její znalosti v dějepise a přírodovědě daleko přesahovaly běžné vzdělání městské dívky.

Poslední den v nemocnici, jak krásně jí tu bylo, ale nesmí se ohlížet a nic ji nesmí zastavit v jejím úsilí, teď už ne. V balení věcí ji vyrušilo zaklepání na dveře. Pan Higgins, kdo jiný. Neměl sem chodit, bylo by jednodušší odejít bez rozloučení. „Mohu vás na chvilku vyrušit?“

„Ale zajisté, zapomněla jsem na nějaké léky?“ „Ne, přišel jsem v osobní záležitosti. Ehm..Víte..jistě jste si všimla, že čas strávený s vámi pro mě byl víc než čas s ostatními pacienty, našel jsem ve vás spřízněnou duši a přítelkyni a chtěl jsem se zeptat, jestli byste stála o to, kdybych vás vyhledal po vašem odjezdu. Pokud by vám to bylo snad nepříjemné nebo ..“Elizabeth bušilo srdce, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Nevěděla ani, co dělá, když ho políbila na jeho údivem pootevřená ústa. Záhy ale uskočila. „Nemohu vám vyhovět, jsem pevně rozhodnutá změnit svůj život a stěhuji se z města, musím to udělat, pro sebe a pro boha, který mi dal druhou šanci. Vy jste tak dobrý člověk, máte své poslání tady a já ho musím teprve najít.“

Stěhování šlo rychle, dům v dobré ulici se snadno prodal a stejně snadno se koupil malý domek se zahradou v klidné vesnici daleko od města. Ve zdejší škole Elizabetinu nabídku učit přijali velice rádi, a tak po třech měsících byla zabydlená, měla své zaměstnání, které ji naplňovalo…..a měla taky muže. Charles Higgins si otevřel malou ordinaci v blízké, opuštěné nemocnici.

Víra a náboženství se dá chápat různě. Můžeme je dávat jako příklad počestnosti a můžeme s nimi hrozit, můžeme za ně schovávat pravé důvody našeho počínání. Nebo ji můžeme chápat jako návod, jak najít vlastní já. Pak je jedno, v co vlastně věříme, dává nám to sílu jít dál, a to je hlavní.

 

 

 

Hana Podzimková

Gymnázium Bučovice


Související články:
Vyškovský cedník doputoval do Bučovic (28.03.2018)
Za Analfabetou Negramotnou (06.12.2017)
LISTOVÁNÍ se C.D. Paynem (23.06.2017)
Fejeton ještě jednou, tentokrát z 2.A (22.06.2017)
Fejeton podle sexty aneb Co je malé, to je milé. (20.06.2017)
Prima píše limeriky (12.05.2017)
Slavkovské memento (28.04.2017)
Sekunda tvořila limeriky (26.04.2017)
Už je tady zas....LISTOVÁNÍ (12.02.2017)
Básně anglicky? To myslíte vážně? (09.12.2016)
Jižní Morava (fakt) čte! (04.12.2016)
Kvinta mezi knihami (23.10.2016)
Výtvarka není jen kreslení... (28.01.2016)
Muzeum latinsky pojmenovaných šíleností a knihy návštěv (04.06.2015)
Studenti čtou a píší noviny (24.04.2015)
Literární koutek - Příběhy jídla aneb Recepty trochu jinak (15.03.2015)
Hejlík k sežrání (18.11.2014)
Autorské čtení na gymnáziu (23.10.2014)
Příběh na jedno písmeno (psala kvarta) (22.09.2014)
Texty z jednoslabičných slov, IV. inspirována známou Werichovou pohádkou (12.05.2014)
Literární koutek - "Největší překvapení" (31.05.2011)
„Slavkovské memento“ opět s účastí našich studentů a výbornými výsledky (29.04.2011)
Literární koutek - 2012? (05.04.2011)
Literární koutek - fejeton (18.01.2011)
Literární koutek - "líčení" (24.03.2010)
Literární koutek - "Jak jsem udělala dobrý skutek" (12.01.2010)
Literární koutek - "Příběh počínající pouze písmenem p" (01.11.2009)
Literární koutek - "...host do domu, čagan do ruky." (22.10.2009)
Literární koutek - Vydařený trest (23.05.2009)
Literární koutek s humorem i zamyšlením (22.05.2009)
Studenti čtou a píší noviny 2009 - II. (04.05.2009)
Literární koutek - tercie 2009 (29.04.2009)
Literární koutek - "Války - neválky" II. část (17.03.2009)
Literární koutek - "Války - neválky" (17.03.2009)
Literární koutek - Zápis z palubního deníku (03.02.2009)
Literární koutek - rčení a přísloví (14.01.2009)
Studenti čtou a píší noviny (25.11.2008)
Příspěvky do novin (28.10.2008)
Dlouhá cesta - soutěž (24.10.2008)
Literární koutek aneb trocha pochmurna do svěžího jara (05.06.2008)
Vyškovský cedník 2007 (04.04.2008)
Literární koutek - "čtrnáctý únor snění čas" (12.03.2008)
Literární koutek (26.02.2008)
Literární koutek - vypravování s uměleckými prvky (31.01.2008)
Literární koutek (31.01.2008)
Mikulášská středa na bučovickém gymnáziu (06.12.2007)
Literární koutek žije (13.11.2007)
Literární koutek - Odešel básník? (15.06.2007)
Literární koutek - "Řemesla v pohádkách" (24.05.2007)
Literární koutek - "Je zimní večer" (04.05.2007)
Literární koutek - "Rovné možnosti pro všechny" (27.02.2007)
Literární koutek - S poctivostí nejdál dojdeš (18.12.2006)
Literární koutek - "Dveře" (06.12.2006)
Chvála českého jazyka a literatury (05.09.2006)
Literární koutek - "Je to tady" (30.05.2006)
Literární koutek - "Bez války a s válkou" (20.04.2006)
Literární koutek - Za oponou zapomnění (07.04.2006)
Literární koutek - Sklenička bolesti (28.03.2006)
Jak udělat pořádnou díru do světa (14.03.2006)
Povídka - literární soutěž (16.02.2006)
Literární koutek (16.12.2005)

[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: administrator | Počet komentářů: 545 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

Navigace

Bezdrátová škola


Gymnázium a Obchodní akademie Bučovice - ekatalog.czGymnázia - ekatalog.cz

Modernizace výuky

Mobilní verze

Gymnázium Bučovice
gymbuc.wirenode.mobi

Informační brána

Portál umožňující z jednoho místa využívat různé české a zahraniční zdroje (knihovny, katalogy, databáze, atd).

hledej

Nalézt e-časopis

Rozhraní vyhledávající volně dostupné elektronické časopisy.

Bučovicko obrazem


Hotel

Reklama



Optimalizace PageRank.cz



Škola je zapojena do projektu Masarykovy univerzity: Ambasadoři MU



Úřad práce Vyškov - portál

Zlatý certifikát společnosti Scio
Zprostředkovatel internetového připojení školy - VIVO CONNECTION
progeCAD logo
optimalizace PageRank.cz

Základní informace

Telefon
Kancelář + fax:
+420 517 383 119
Ředitel:
+420 517 384 263

Adresa:
Bučovice, Součkova 500
E-mail:
gymbuc@gymbuc.cz


Rozvrhy a suplování



Rozvrh
Suplování



Zadej vstupní kód




Jídelní lístek (OA)



Objednávka obědů

Odhlašování obědů osobně nebo telefonicky do 14 hodin den předem. Odhlašování přes internet nebo box v jídelně dva dny předem do 20 hodin.




Přijímací zkoušky Cermat
ukázkové úlohy (5. / 9. třída)


Knihovna gymnázia


DNES SI PŘIPOMÍNÁME
Mezinárodní den balbutiků

Aktuality

Databáze neobsahuje žádnou novinku.

Dvojník budovy

I budovy mohou mít své dvojníky

Kalendář

<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

Citáty slavných

Předpověď počasí

Počasí


Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS.

šablonu vytvořili: Jan Koudelka, Radek Drozd